THE CURE - Songs Of A Lost World
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Uvědomuji si, že by tenhle článeček svou náplní nejlépe slušel vyfintěnému weblogu, jenže ten zatím Metalopolis nemá, i když i na tomto poli se pomalu začíná blýskat na lepší časy. Berte prosím tyto řádky jako pouhou úvahu, zamyšlení jednoho znechuceného fanouška. A o čem že bude řeč? Pochopitelně o hokeji. Přesněji ani ne tak o hraní samotném, jako spíše o věcech kolem a jako vhodná kulisa nám může krásně posloužit úterní zápas Slavie proti Kladnu v pražské Sazka Aréně.
Davy hokeje chtivých se postupně stahují před novou halu, až to chvílemi připomíná velké rejdiště mravenců. Nedivte se, dlouho dopředu je vyprodáno, neb Prahu přijel navštívit sám velký Jaromír. Ale nepředbíhejme, neboť nás čeká ještě dlouhá cesta kolem a do hlouby hokejového monstra, důkladná prohlídka při průchodu „rámem“ a pochopitelně i drobné hledání předmětných míst k sezení. Stihneme zaregistrovat spoustu nedodělků, občas chybí kusy stropů, podlah. Sazka zřejmě nemá na dokončení peníze, ale snad byste ji nechtěli pomlouvat, vždyť je přeci tak štědrá...
Co krok, to stánek. Tu cola, tam pivo, napravo „teplý psíček“, nalevo vyhřáté záchody - všeho dostatek. Horší už je to při pohledu do tristních „kotlů“ obou mužstev. Při ceně lístků (a to si vedení Slavie prosadilo vstupné „lidové“) se tomu nelze divit. Dorazili především aréna čumilové, mastňáci s manželkami, pro něž je tahle „kulturní“ akce vítanou změnou oproti tradiční návštěvě Zábavních center a taky zvědavci na božského Jardu. Hokejové atmosféra hodna KFC, jak příznačné: „Co takhle koupit si „meníčko“ drahoušku, pivo pro tebe tak bude levnější a já se při té nudné hře aspoň zabavím žvýkáním.“
A pojďme k náplni večera. Na začátek rozloučení s Františkem Kučerou, šikovně zvolené před zaplněnou arénu. V pořádku. A už se hraje. Koho z kuřbuřtů by však zajímala nějaká hra s pukem? Mnohem lepší je přece sledovat obrovskou obrazovku, kde se dějí „VĚCI“. Nikoho zřejmě nepřekvapí záběry pod sukně roztleskávaček, ovšem co taková jedna virtuální, která se v průběhu zápasu převléká a je promítána vždy do uličky mezi sedící na které dělá virtuální „pohyby“ a „striptýz“. Brrr! A to pochopitelně není všechno. Co třeba záběry do lidí, zaklíčování vybraného nebožáka a pod něj přidělat známé tělo? Stokilový bůček v červeném dresu proměněný na supermana? Žádný problém. Anebo páreček v srdíčku a časový limit, ve kterém se mají políbit. Když ano, jde palec vzhůru, když ne, jste out. Zábava, není-liž pravda? A to raději nemluvím o zasnoubení v přímém přenosu, kdy se nějací dva zoufalci zřejmě nechají uplatit a pak se v průběhu večera objeví například: „Šárko, vezmeš si mne?“ Následuje velká „překvapená“ líbačka a výměna prstýnků. Hnus, velebnosti, hnus, ale hlavně že se stádo baví. Co na tom, že podobné prostřihy a k tomu pouštěná „hudba“ často zní i když už je puk dávno ve hře? Pokud tenhle „Americký sen“ má být cestou českého hokeje, pak se obávám, že svoji maličkost raději přiřadím k těm mnoha skalním, kteří celou šaškárnu záměrně bojkotují. I když, pokud si zvyknou namísto nich chodit kravaťáci s drahými polovičkami, pro jejichž označení je slovo „míša“ velkou pochvalou, kasa se plní a komu vadí, že je na hokeji ticho jako v kostele, případně má výhodu domácího prostředí hostující tým? Asi nikomu...
Na závěr trocha toho soukromého nářku: Až začne NHL, jsem zvědav, jakým způsobem hodlá Sazka udržet podobné návštěvy. A při tichoučkém uznání, že ten Jágr je skutečný pan hokejista, dodejme nahlas, ať už je ten bývalý agrometalista v Rusku! KANĚC FILMA
Dobré i kdyz jsem cetl zpetne, na NHL to takto asi chodi normalne, na druhe asi tady lze ale vzit deti, coz o fotbalu nelze rict, tam dostanete po rypaku, jen to fikne ;)))
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.
Čistý death/doom. Špinavý, jeskynním marastem až po krk nasáklý. Ale také spíše jednoduchý, držící se jako klíště žánrových standardů bez nejmenší ochoty alespoň základně experimentovat. Co mu však nechybí, je tolik potřebná neotesanost a hrubozrnnost.
Nejvíce přístupná deska GAEREA. Portugalci sice stále preferují rychlá tempa, ale materiál zároveň různě zahlazují, kudrnatí a zjemňují. A vesele do něj integrují jeden post-metalový prvek za druhým. Black metal pro masy, nicméně velmi pěkně složený.
(Raw) blackmetalový projekt z pokojíčku se vším všudy. Tentokrát za materiálem stojí osoba pohlaví něžného. Slyším za tím trochu SATANIC WARMASTER, SARGEIST, ORDER OF NOSFERAT a nebo také WINTER LANTERN. Jednoduchá, leč dobře poslouchatelná deska.
Debutové album hardcore kapely, která je složena ze členů ve svém žánru vyhlášených švédských skupin OUTLAST a VICTIMS. Dvacet minut nekompromisního nátěru brousícího až do oblasti crustu.